Šajtavské chalupy a jejich obyvatelé
Horská a podhorská architektura
Stavebnictví podorlického kraje se různě vyvíjelo. Výrazným způsobem se do něho zapsala doba gotická. Její protáhlé špičaté domovní štíty posléze vystřídal sloh barokní, který se do tváře naší vlasti zapsal nejvýrazněji. Tady jsou kořeny toho, co dnes nazýváme lidové stavitelství. Architektura Orlických hor byla součástí širšího evropského kontextu. Charakteristický pro toto stavitelství je roubený dům, jehož oblast výskytu se táhne celou střední Evropou. Staří stavitelé vycházeli z materiálu, který byl nejsnáze dostupný a tím bylo dřevo.
Nejčastějším stavením Orlických hor býval komorovo-chlévní dům. Ten mívá obytnou světnici, příchozí síň, černou kuchyň a chlév. Půda byla využívána jako seník. Tento typ obydlí býval i na Šajtavě, jak vidíme z maleb pana Dostála a některých dochovaných fotografií. Spáry roubení vymazávali mazanicí smíchanou s plevami a bílili je. Stěny interiéru mohly být omítnuté na rákos a rovněž obílené. Trámový strop i trámy v roubení se impregnovali hovězí krví. Štíty domů, zvané též lomenice, měly v patře okénka, jež někdy vedla do podkrovní světničky.
Do dneška se zachovalo velmi málo z původních stavení. Nebyly zničeny jen díky chalupaření a chalupářům, kteří s přesností až pedantskou usilovali o zachování co nejpřesnějšího obrazu starých dob.
Zdroj: Jiří Mach, Zmizelé hory
Historie a současnost šajtavských chalup
Chaloupky pod horami v množství a podobě, jaké zde byly džíve, již nenávratně zmizely. Je tomu tak i na Šajtavě, kde se v původním stavu nedochovalo žádné stavení. Většina objektů byla kvůli špatnému stavu kompletně přestavěna, zbourána či sama zchátralostí spadla. Své původní podoby se drží jen chalupa u Šimánků.
Na Šajtavě bylo až do začátku 20. století 11 stavení. V současnosti má osada 6 "chalup", které stojí na základech těch původních, plus chata Houdkova, která byla nově postavena v 50. letech na novém místě. Zcela se rozpadly chalupy č. 1, 3, 6, 8, 10.
K jednotlivým stavením (viz. níže) přikládám vzpomínky paní Anni Zintl (*1929), která až do odsunu po 2. světové válce na Šajtavě bydlela a do Orlických hor se po roce 1989 se svými krajany pravidelně vracela. Paní Zintl sepsala své paměti na dobu mládí na Šajtavě do knihy "Rassdorf starb in einer Nacht".
Odkaz na starou mapu Šajtavy, tzv. císařské otisky stabilního katastru z roku 1840.
Děkuji za poskytnutí fotek Jitce Havlíčkové.
Autorem barevných obrázků Šajtavy je Choceňák pan Ludvík Dostál, který byl i jedním z pravidelných brigádníků v poválečných letech, kdy se budoval šajtavský tábor a opravovaly budovy 2 a 9.
Chalupa č. 1
Metznerovi.
"Měli dva syny. Zatímco starší byl velmi tichý a zdraženlivý, druhý - Rudi, byl horkokrevný a velmi živý, veselá kopa a se svojí veselou náturou byl všude vítaným hostem. Byl slibným skokanem na lyžích. Jeden den přišel místní velitel v SA uniformě na Šajtavu a přinesl smutnou zprávu o Rudiho hrdinské smrti. Jako vzpomínku na dobrého kamaráda jsme chtěli jeho skokanské lyže uchovat jako poctu, ale rokem 1945 vše padlo."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
...................................
Rokem 1946 se začíná psát nová, ikdyž ne příliš dlouhá historie této chalupy. Začíná sloužit jako "marodka" pro děti, které na šajtavském školním táboře onemocněly angínou a podobnými nemocemi. V té době ještě nebyla na Šajtavu zavedena elektroinstalace, telefon, ani auta sem nejezdila a tak nebylo žádné spojení s městem a rodiči. Objekt postuně chátral a při sněhové kalamitě v zimě 1966/67 pod tíhou sněhu spadl, obnoven již nebyl, protože provoz marodky již díky snadnějšímu spojení s Chocní pozbyl účelu.
Chalupa č. 2
Eduard a Serafina Neffe
"Za mých časů zde byli jen čtyři hoši, nejstarší zemřel, když mu bylo 17 a nejstarší sestra si vydělávala peníze již dlouho v Jablonci.
Eduard měl jediného koně ve vesnici a s ním jezdil za peníze nebo pracoval na poli. V posledních letech vozil ráno mléko do Kunčiny vsi do mlékárny. Nejmladší můj kamarád ze školy Bruno zemřel v roce 1978 v NDR ve čtyřiceti letech při automobilových závodech při smrtelném neštěstí."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
..........................................
Po válce dochází díky nesmírnému úsilí dobrovolných brigádníků k výraznému přebudování objektu na zotavovnu pro choceňské děti. Pro tento účel sloužila až do roku 2007, kdy ji město Choceň i s objektem č. 9 a přilehlými pozemky prodalo manželům Šedovým. Dochází k opravám budovy i jeho okolí. Objekt od té doby slouží jako soukromý penzion pro jednotlivce i skupiny.
Podrobněji historie viz. digitalizace kroniky.
Chalupa č. 3
V roce 1893 obývali dům Emil a Josefa Nefe.
Ve 30. letech 20. století vzpomíná paní Zintl již na Kleinerovi:
"V domě číslo 3 bydlel manželský pár Kleinerovi, byli bezdětní. Proto měli také stále velmi čistou a uklizenou světnici. Paní Kleinerová uměla nadávat jako dlaždič, ale pod touto drsnou slupkou se skrývalo jen dobré srdce. Kdyby mohla někomu jinému pomoci, darovala by určitě svoji poslední košili. Také tento pár zemřel v NDR."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
........................................
Objekt byl po válce zbořen.
Chalupa č. 4
"Zde žili Herovi. Vinzenz a jeho rodiče, kteří byli důchodci. Otec byl aktivní důstojník k. u k. námořnictva a mnoho let sloužil císaři, měl zcestovaný celý svět a sježděna všechna světová moře. Jeho rodiště byla Pola v dnešní Jugoslávii, kde se také narodily jeho obě děti. Tiše a skromně trávil tento starý manželský pár na Scheithau svůj konec života. Každý den nosil poštovní posel do jejich domu noviny, sledovali čile všechny novinky ze světa, které rádi předávali dál a celá vesnice tak měla otevřené oči. Paní Hera byla pravá dáma nad dámy. Měla překrásné upravené bílé vlasy, které nosila vyčesané nahoru. Byla fanynka koček a často se musel její velké lásce ke kočkám člověk usmívat. S kočkama chodila paní Hera na procházky, ty běžely vedle ní jako pejsci a každá ji poslouchala na slovo. Tak jí děkovala zvířata za převelikou lásku věrností a oddaností. Pravé poklady schovávala paní Hera ve světničce, jimiž měla zaplněné skříně a regály. Z cest kolem světa si přivezla překrásné látky a koberce, které tam schovávala. Když tyto své poklady v létě větrala, budila tím trochu závisti u ostatních obyvatel. Lakomá paní Hera nebyla, skutečným chudákům darovala ráda ze svých pokladů. Herovi měli také první rádio v obci. Během války můj otec často zavítal v půlnočních hodinách k Hera Vinzenz, aby s ním poslouchal nepřátelské vysílání BBC Londýn, také stará paní Hera se účastnila, zato moje matka strachy běhala od okna k oknu, než se opět otec objevil. Nepřátelské vysílání bylo trestáno vězením nebo KZ. Manželský pár Hera zemřel v NDR."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
................................................
Po válce byla chalupa v držení města Choceň, kdy byla využívána na příležitostné ubytování a přespávání brigádníků i dětí při zotavovně pro děti v objektech č. 2 a č. 9. Díky opravě těchto budov přestala být ale postupně užívána a chátrala.
V roce 1975 při návštěvě Šajtavy vyjádřil architekt města Ing. Jiří Hejzlar a zároveň vedoucí lyžařského oddílu Choceň zájem o nevyužívanou chatu 4 pro tento sportovní oddíl. Došlo k dohodě, že město bude financovat pouze materiál a veškerou práci si členové spolku udělají sami. Objekt byl tak zachráněn před spadnutím, byl prakticky kompletně zrekonstruován, původní zůstaly pouze některé části objektu, například štítová stěna a přístavek. Kolaudace objektu proběhla roku 1982. Byly zprovozněny tři vleky. Tisíc smrků muselo přepustit místo sjezdovce. I tuto práci, tedy kácení a vykopání kořenů, vykonali lyžařští dobrovolníci a brigádníci.
Lyžařský oddíl vlastní chatu do dnešní doby, stará se o její údržbu, provozuje vlek. Chatu využívají jak členové spolku, tak zájemci o zimní a letní rekreaci.
Chalupa č. 5
Matriky udávají na tomto čísle v roce 1889 pana Josefa Nentwiche. Paní Zintl pamatuje paní Nentwich:
"Dům č. 5 patřil paní Nentwich. Když cítila paní Nentwich blížící se konec, zavolala mého otce a sdělila mu svoji poslední vůli. Chtěla, aby její oblíbené pole zůstalo v otcových rukou, které poslední roky obhospodařoval a aby o něj pečoval. To připravilo mému otci opět bolesti hlavy. Kde měl vzít peníze na údržbu? Byly toho tři hektary a starý dům, který nepotřeboval. Ale stará paní ho prosila tak často, až si vzal na věc ručitele a udělal si nové dluhy. 1. 1. 1945 nesla moje matka poslední dlužní půjčku do banky a mohl by to být den nezakalené radosti, kdyby nebyl připadnul do tohoto smutného času války. Radost z vítězství nad dluhy trvala jen půl roku, neboť již 5. 6. 1945 se vyhnáním rozplynulo životní dílo mých rodičů."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
......................................................
I toto stavení bylo po konci války srovnáno se zemí.
Nyní zde stojí srub, který postavila rodina Havlíčkova. Na místě původní zbourané chalupy se hledal i možný sklep, ale našla se pouze jímka, kde si původní obyvatelé schovali před odsunem základní nářadí.
Chatu dostavěli Havlíčkovi v roce 1969.
Nějaký čas chata sloužila jako přírodovědná stanice Orlického muzea, s kterým bratři Jan a Jiří Havlíčkovi spolupracovali, třikrát zde proběhly sjezdy choceňských muzejníků. Nyní již chata slouží pouze souromé rekreaci.
Chalupa č. 6
Jako poslední obyvatel v této chalupě je psán Emil Neffe. Toto stavení bylo zlikvidováno hned po 2. světové válce, kdy docházelo k drancování domů a některá stavení tak byla raději zcela zbourána.
Foto ani kresbu nemáme.
.......................
Objekt byl po válce zbourán.
Chalupa č. 7
Tschőpovi
"Zde měli jednoho syna, který přišel o svůj mladý a nadějný život ve válce. Znala jsem ho stěží, protože byl starší než já a když v začátku války padl, byla jsem ještě dítě, které vědělo málo o válce a smrti. Tschöpům zůstalo ještě 7 dcer, hezčích než jiné. Dnes si myslím, že hajný Tschöpe a jeho paní měli plné ruce práce, aby všechny nápadníky odehnali. Tu a tam byla nějaká svatba a my děti jsme pak natahovali špagát přes cestu, aby svatební hosté museli vystoupit z drožek a nějakými drobnými mincemi pro nás tak uvolnit cestu. Své povolání bral hajný Tschöpe vážně, ale neubližoval nikomu. Zavřel obě oči, když viděl lidi v lese, kteří nezákonně sbírali dřevo, jahody nebo houby."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
.....................................
Po válce měl chalupu určitou dobu elektrikář pan Doležal z Chocně, poté ji koupilo město Choceň a rozšířilo tak své ubytovací kapacity tábora. V 70. letech nechalo budovu zbořit a na původních základech postavilo s brigádnickou pomocí zaměstnanců elektrárny Tušimice chalupu novou. V roce 1982 město chatu prodává podniku Hedva. V 90. letech Hedva končí a prodává ji podnikateli Otčenáškovi z Týniště nad Orlicí. V roce 2015 kupují chalupu manželé Bulánkovi z Prahy a nechávají objekt kompletně zrekonstruovat ke svému soukromému užívání.
Chalupa č. 8
V roce 1883 zmiňují matriky Kiliána Ohrna a jeho rodinu.
Paní Zintl vzpomíná na 40. léta 20. století již na manžele Gallovi.
"Tady nebyly žádné děti, ale ve světnici stály velké jesličky. Celé hodiny mohl člověk pobývat v Betlémě u pastýřů a oveček, u chlévu s Ježíškem, v pěkném chrámovém městě s neobvyklými minarety, které zářily čirým zlatem. Gallovi postavili pohovku z biedermeiru, a když paní Galle pak řekla: "Posaď se a dívej se z pohovky!", to jsem si připadala jako princezna. Také tato rodina zemřela v NDR."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
................................
Po válce byl objekt ve špatném stavu a materiál z chalupy se využíval k opravám ostatních budov.
Chalupa č. 9
Rodina Reichlova na tomto čísle bydlela dle matrik již v roce 1883.
"Zde žili Reichelovi. Byl to tichý, pracovitý manželský pár. Mochael byl dřevorubec a paní se starala o domácnost. Nejstarší syn padl ve válce, mladšího zavraždili Češi v roce 1945. U své dcery v NDR dostáhl tento pár velmi vysokého věku a umřel tam."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
.............................
Po válce se objekt rekonstruoval společně s budovou č. 2 na zotavovnu pro choceňské školy. Nějakou dobu se chata jmenovala podle stavitele Karáska. Dnes je objekt pronajímán manželi Šedovými jako penzion s pokoji a apartmány.
Podrobně historie viz. digitalizace kroniky.
Chalupa č. 10
Matriky uvádějí v tomto stavení v roce 1883 rodinu Denke.
"Dům číslo 10 vyhořel a již nikdy nebyl postaven. Patřil Schustr Heinrichan, který žil několik let v Americe a pak se opět vrátil do vlasti. Nepřivezl si s sebou nic víc než jen kovbojský klobouk a trochu životních zkušeností. Jiné poklady u něho člověk neviděl."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
Chalupa č. 11
Bývalý dům rodičů paní Anni Zintl, autorky vzpomínek Rassdorf starb in einer Nacht, z které uvádím citace k jednotlivým domům.
"To je můj rodný dům. Moji rodiče ho postavili ve dvacátých letech s dnes nepředstavitelným úsilím. Můj otec ho stavěl v noci při záři lucerny, přes den musel vydělávat potřebné peníze na stavební materiál. Když mi bylo sotva pět let, museli jsme se přestěhovat. Moji prarodiče zemřeli a můj otec jako nejstarší syn převzal dům rodičů, což pro něj nebyl žádný zisk, neboť musel vyplatit dědický podíl sedmi sourozencům."
Poté koupila č. 11 rodina Beck.
"S nimi jsme dostali velmi milé sousedy. Děti byli Willi a Irma v mých letech a ještě dvě menší děvčata - Marta a Gisela."
A. Zintl: Rassdorf starb in einer Nacht
....................................
Chatu pro svou rodinu objevil a od státu po válce koupil choceňský učitel Leopold Šimánek z jara roku 1946. Byla ještě zabydlená po původních obyvatelích nádobím i nábytkem. Rodina Šimánkova se šesti dětmi tak mohla obydlí hned plně využívat. Částečných rekonstrukcí se objekt dočkal v roce 1965, 1974 a kompletní renovace zbylé půlky chalupy po sametové revoluci, kterou zafinancoval z ciziny navrátivší se cestovatel Leoš Šimánek.
Objekt slouží tedy již od války k soukromé rekreaci a společnému setkávání celé rodině Šimánkově.
Škola
Uveďme ještě objekt bývalé školy, která sice nepatřila do katastru Zdobnice jako Šajtava, ale těsně na ni navazuje. Do této budovy chodily děti ze Šajtavy do školy.
Po válce objekt sloužil dál jako škola pro choceňské školy v přírodě. V 70. letech objekt od města Choceň odkoupila střední průmyslová škola Chrudim, která na Šajtavu pravidelně jezdila na lyžařské výcviky. Tato škola také zajistila výstavbu vleku u č. 2.
Současným vlastníkem je pan Husák z Chocně, který budovu zrekonstruoval a pronajímá ji jako penzion Stará škola.
................................
Připomeňme stručně historii Kamence...
Bývalá dřevařská vesnička Kamenec - dříve Rassdorf
Do konce druhé světové války se tato vesnice skládala z 25 obytných chalup, měla hasičskou zbrojnici, kapličku, hospodu, školu a mlýn. Až do roku 1938 zde nebyla silnice a do šedesátých let minulého století elektrický proud. Obyvatelé se živili prací v lesích a v zimě výrobou dřevěných dýhových krabiček na léky.
Zdroj: https://www.orlickehory.net/mista/kamenec.htm