O Šajtavě
Poloha, původ názvu
Šajtava leží v Orlických horách v nadmořské výšce 767 m nad mořem. Toto číslo udává informační cedule u křížku, nejvyšší místo u chalupy č. 9 dosahuje 820 m.
Šajtava, německy Scheithau, pochází z německých slov poleno a kácet (scheit = poleno, hauen = kácet, sekat), tedy znamená "místo, kde se dělají polena.
Z historie, osídlování
Rozhodující význam pro osídlení Orlických hor měl kolonizační proces ve 12. - 14. století, kdy sem přišli němečtí i čeští osídlenci. Dodnes se diskutuje o tom, zda Orlické hory byly prvotně české nebo německé. Některé části měly totiž původní pojmenování české, poté byly kolonizací nahrazeny německými a po roce 1945 opět přeloženy do češtiny...
V 16. a 17. století do tehdy ještě zalesněné oblasti hor přicházeli především alpští dřevaři a osadníci z Kladska (tzv. výdřevníci), kteří zde káceli dřevo a plavili ho do Kutné Hory, kde bylo upotřebeno při dolování stříbrných rud.
Obyvatelé a obydlí
Lidé se zde živili převážně zpracováním dřeva a výrobou škatulkářství. Ze smrkového polena se sloupala dýha a z ní se vyráběly krabičky na masti a léky (k vidění v muzeu Sýpka v Rokytnici v Orl. horách). Někteří tkali plátno, jiní vyráběli krajky. Pro vlastní potřebu lidé pěstovali plodiny a chovali dobytek. Ze vzpomínek pamětnice pí. Zintlové víme, že začátkem 20. století byl ve vesnici jediný kůň, a to v čp. 2. Domy měly většinou tři prostory - obytná světnice, síň, chlév, případně komora. Stavebním materiálem byl kámen a dřevo. Střecha byla šindelová, se sklonem více jak 45 stupňů pro lepší sjíždění sněhu ze střech dolů.
Mladí lidé své partnery hledali většinou jen v několika německojazyčných vsích v blízkém okolí, kam bylo možné dostat se pěšky (šlo zejména o dnešní Kačerov, Prorubky, Kunčinu Ves, Uhřínov, Liberk, Rampuši, Zdobnici...). Většina obyvatel tak byla v těchto obcích časem příbuzensky provázaná a hodně lidí mělo stejná příjmení. Začali si tak dávat přezdívky, aby se vzájemně rozlišili. Zdrojem přezdívek byly různé tělesné zvláštnosti, profese i chování. Přezdívky vznikaly v původním německém dialektu. Příjmení vyskytující se na Šajtavě se objevují také ve Zdobnici, Kačerově atd.
Jazyk a nářečí
"Specifikum podorlicka bylo místní nářečí německé. Od spisovné němčiny se dost značně lišilo, bylo velmi specifické a vyskytovaly se v něm i mnohé čechismy. Když na podzim 1938 přijeli do Orlických hor němečtí okupanti, byli překvapeni, kdo je vítá. Z řeči místních obyvatel rozuměli sotva každému pátému slovu." Zmizelé Orlické hory, Jiří Mach
Tkalcovské stavy
"Na cukr, na kafe, na cukr, na kafe". Takhle se překládal do českého jazyka monotónní rytmický klapot tkalcovských stavů. Po Orlických horách a jejích podhůří jich bylo plno, takřka v každé chalupě. Na cukr a kafe jim však příliš nevydělávaly, spíše jen na chleba, i toho však býval v horských chalupách nedostatek. Živobytí to bylo těžké a ve spojení s malou úrodností kamenitých políček umožňovalo spíše jen přežívání. Textilní výroba je v podorlickém kraji tradicí spadající až do středověku.
Vzpomínky na život na Šajtavě ve 30. - 40. letech minulého století
Autorka vzpomínek je pamětnice paní Anni Zintl (*1929). Výběr části textů z její knihy Rassdorf starb in einer Nacht:
Práce v lese
"Zalesnění naší vlasti nabízelo za mých časů většině obyvatel horských vesnic nějaký druh práce a živobytí. Pracovní způsoby a zkušenosti se dědily stoletími z otců na syny a přizpůsobily se hornaté lesní půdě a drsnému klimatu. V jarním čase, brzy po odtání sněhu, začala práce dřevorubců ve velkých lesích. Většina zim zanechala na bouřkou poničených horách a kopcích polomy z větru a sněhu, které musely být nejprve zpracovány, aby kůrovec neměl prostor pro množení. Když byla tato práce hotová, začalo se s osekáváním, aby klády byly připraveny pro pilu. To byla hlavní práce dřevorubců, přiložit velké obloukové pily na velké klády a stávalo se často, že je dva muži řezali pilou i několik hodin. Rytmické údery sekerou do klínu štěrbiny, kterými se musel odbočit směr pádu stromu, zněl daleko do horského lesa a tyto zvuky dávaly vědět, že obr strom s tupým praskáním půjde brzy k zemi. Daleko pak člověk slyšel pravidelné údery sekerama, které strom očisťovaly...
V polední čas byla v lese chvíle ticha a dřevorubci si našli místo na krátký odpočinek, většinou zapálili oheň, na kterém si mohli ohřát při chladných dnech donesené jídlo a pití. K ochraně proti nenadálému nečasu a lijákům si stavěli lesní dělníci v blízkosti místa práce malou chajdu z dobytčí kůže. Dlouhé pauzy si ale nedopřáli, neboť práce byla placena většinou v úkolové sazbě, tak dostali jen pilní lidé odpovídající denní výdělek. Jiní rodinní příslušníci si, pokud zrovna nebyla práce na poli, přivydělávali v domácnosti výrobou dřevěných krabiček nebo sítí na ryby. Lidé z oboru dřeva jako truhlář, kovář a tesaři si vážili dřeva, které bylo káceno ve vánočním měsíci, protože mělo v tuto dobu jen nepatrně mízy a na zpracování se lépe hodilo. Obzvlášť náročný byl pro dřevaře odvoz dřeva z neschůdných hor dolů k silnici, odkud pak koňmi mohlo být odváženo dál.
Dřevorubci vycházeli za prací již brzo ráno, dříve než slunce vyšlo na horizont. Většinou museli sáně nejprve táhnout nahoru, často hodinu a déle, a to se opakovalo několikrát denně. Někdy bylo dřevo sotva k nalezení, jak bylo zasněžené. Na plně naložené sáně se musel přidělat řetěz jako brzda. Takto plně naložený náklad jel pak z kopce. Vyžadovalo to od jeho řidiče hodně sil a šikovnosti. Když řetěz a tím i brzdy praskly, šlo o život.
My děti jsme měly díky této dřevem vyježděné sněhové silnici překrásnou sáňkařskou dráhu, jakou si jde jen představit. V noci zalité měsíčním světlem jsme se nebály žádné zimy a proháněly jsme se po této hladce vyžehlené dráze s našimi sáňkami dlouho do noci."
Svátky
"Je Štědrý den a Vánoce ještě svátkem lásky a přátel? Tak se ptám v dnešní době, kdy člověk sleduje všechen ten zmatek a ruch. Bylo to dříve v naší vesničce pěkné, když přišly temné dny a dlouhé noci, když jsme se v šerých hodinách mačkali k sobě a společně očekávali Ježíška. Naše zvyklosti před Vánoci byli s nádechem tajemnosti, které dnes tak postrádáme. Na advent jsme byly my děti obzvlášť hodné. Jak vonělo v domě vánoční cukroví! To se dávalo na tajné skryté místečko a na stůl zásadně až s vánočním stromkem. Jak pěkné byly ty hodiny, při kterých jsme chystali jesličky! Seděli jsme několik hodin šťastní a spokojení vedle sebe a stavěli. Stavění jesliček nám trvalo celé odpoledne. Každá figurka přišla na své určité místo. Na Štědrý večer vstoupila matka sama do seníku, aby našla nejhezčí seno pro dobytek. Nejen kvůli Štědrému dni, ale protože o půlnoci se zvířata ve chlévě bavili jednu hodinu jazykem lidí. Byla bych to ráda za svůj život jednou slyšela, ale matka mínila, že když je člověk při tom ruší, bude celé kouzlo pryč.
Kolem večera byly všechny práce hotovy a tak se posadili všichni ke stolu v rodinném zasedacím pořádku. Až do "Štěpána" zdobil stůl nějaký obzvlášť krásný ubrus. Po každém jídle byl chleba v tomto ubrusu rozdrcen a uložen do božího kouta. Na Štěpána šla po jídle matka s ubrusem do zahrady a rozházela drobečky, které v něm byly. Na Štědrý večer se podávalo devatero jídel z domácích plodin, velmi jednoduché pokrmy, hrách, čočka atd.
Kostel, úřady, nákupy
"Šajtava měla určité specifikum. Šajtaváci chodili do kostela do Velké Zdobnice, patřili přitom ale k obci Malá Zdobnice. Do Kamence jsme chodili do školy, který patřil k Uhřínovu, v kterém jsme také měli první svaté přijímání a byli jsme zde biřmováni. Šajtava se svými jedenácti domy patřila k farnímu okrsku Kačerov. V Kačerově byly křtěny děti a pohřbíváni mrtví. Zmatek v těchto kompetencích měl také své výhody. Učili jsme se od mala znát přilehlé obce."
"...Starý Bohner (více o Bohnerovi také viz. Kamenné kříže) měl krom povoznictví s několika koňmi, které využíval ke svážení dříví z hor do Rychnova, také obchod se smíšeným zbožím, kde bylo možno koupit vše otřebné k životu. Při cestě z města zpátky zásoboval Bohner pravidelně svůj krám čerstvým a novým zbožím. Byly to opravdu rozmanité věci, jako cylindry k lampám, pasti na myši, srpy, kosy, sůl a cukrové kornouty. Tehdejší venkovský obchod byl učiněný supermarket."
Zima na horách
"Dost často jsme zažili v zimním ránu nemilé překvapení, když vítr polák zavál naše okna do světnice a dveře do domu. Pak musel můj otec vyjít k půdnímu oknu a udělat volnou cestu ven, abychom jsme se mohli vydat na cestu do školy. Samozřejmě s lyžemi na nohách. Jak nádherná byla taková mrazivá cesta do školy! Starší sourozenci a sousedovic děti vyšlapávali pak cestu, v které jsme je následovali my menší. To se ale nešlo přímo do školy, to se muselo přece využít! Nejprve se šlo nahoru na kopec, na okraji lesa bylo pak místo srazu pro všechny z našeho šajtavského koutku a pak se šlo skrz les přes pařezy a kameny z kopce dolů. Pro nás malé to bylo většinou problematické. Příliš pomalí jsme být nemohli, jinak se nám dostalo při pozdním příchodu vyčinění od pana učitele.
Běh do kopce - běh z kopce dolů. Tak jsme se učili tehdy lyžovat, přitom jsme k tomu neměli skoro žádné vhodné oblečení. Cesta domů už tak nespěchala a přišli jsme často domů zeleně a modře promrzlí. Pak byl náš nejmilejší kousek v celém domě stará dobrá lavice, která byla ve světnici u velkých kachlových kamen. K nezaplacení byly ty šťastné hodiny, které jsme na těchto prknech strávili. Černé hodinky v zimě, když byla práce odložena stranou, při svíčce, kvůli šetření petrolejem... Zde se na chvilečku sešli sousedi, aby si vyměnili zkušenosti a novinky. To byla takříkajíc naše večerní a denní podívaná."
"V peci naše matka každé tři až čtyři týdny pekla nádherný domácí chléb. Ve svátek v ní byly upečeny mnohé dobré koláče a vánočky.
Skoro každý večer přišlo pár sousedů na potlach. Nepotřebovali jsme žádné rádio, žádnou televizi a žádné pivo. Nezřídka kdy se vyprávěly strašidelné příběhy, které nás děti vábily a tuhly nám při nich nohy hrůzou, že by nám duchové mohli ukousnout nohy pod lavicí. Tak jsme naslouchaly vyprávění starých, dokud jsme neusnuly."
A. Zintl 2000
Odsun německých obyvatel po 2. sv. válce
Všichni obyvatelé Šajtavy byli Němci, hovořící pouze německy. Po skončení 2. světové války došlo k vyhnání (odsunu) Němců ze Sudet, tedy i ze Scheithau.
K úředně nařízenému odsunu, který byl schválen postupimskou konferencí, došlo v případě Zdobnice a k ní patřících osad, tedy i obyvatel Šajtavy, ve třech transportech v letních měsících 1946. Rodiny se musely dostavit na určené shromaždiště s maximálně 50 kilogramy vážícím zavazadlem na osobu a následovala cesta do sběrného tábora v Dolní Lipce u Králík. Němečtí obyvatelé Zdobnice byli odtud vysídleni převážně do tehdejší sovětské okupační zóny - především do měst Genthin, Gadebusch, Plau am See a také na ostrov Rügen.
Uveďme ještě oběť divokého odsunu roku 1945, tou byl Heinrich Reichel (*1917), který byl odvlečen českými partyzány a od té doby byl nezvěstný.
Odsunem roku 1946 došlo k vylidnění celé osady Šajtava.
Rokem 1947 se začíná psát nová historie tohoto místa Orlických hor, kdy po útrapách 2. sv. války Choceňáci objevují Šajtavu pro své děti a začínají budovat zotavovnu a tábor... viz. Digitalizace kroniky
Příroda
Na dnešním vzhledu Orlických hor má největší podíl třetihorní alpinsko-himalájské vrásnění. Jím byl Český masív rozlámán na kry. Ty se podle zlomů nakláněly a pohybovaly vertikálním směrem. Důkaz o kerné stavbě Orlických hor poskytují četné pohledy na hřeben, který se pozvolna svažuje do Čech, zatímco čelo kry padá prudce do Kladska.
Příroda Orlických hor má dnes jen velmi málo společného s původním stavem. Před příchodem člověka ve zdejších lesích převládal buk s vtroušenou jedlí, smrkem, jeřábem a javorem. Odlesňování začalo těžbou dřeva pro potřebu kutnohorských dolů, místních hamrů a skláren. Dílo zkázy dokonala pastva skotu. Dřevo začalo být vzácné, bylo nutno přikročit k umělé obnově lesa. Vítězil smrk, dávající rovné, rychle narostlé dřevo. Přes obrovské změny, které se vryly do tváře hor, jsou tu ještě místa s málo porušenými ekosystémy. Nejcennější lokalitou je Bukačka - státní přírodní rezervace mezi Šerlichem a Vrchmezím.
V létě i v zimě zde nemůžeme minout známky přítomnosti jelení zvěře. Z větších nápadnějších savců tu žijí ještě zajíci, setkat se můžeme i s divokými prasaty a srnčí zvěří. Dosti hojné jsou lišky. Rozšířenější jsou ptáci. Čáp černý a ledňáček říční. Ve smrkových lesích nad Šajtavou ještě pořád zní skřípavý hlas ořešníka kropenatého. Kromě puštíka tu v noci loví výr velký. Ornitolog se v Orlických horách potěší dalšími a dalšími druhy.
Text o přírodě: Ivan Havlík (kráceno)