Šajtava po roce 1946

Po konci 2. světové války se lidé nejen v Českoslovesku mohli konečně svobodně nadechnout a začít opět žít. Sedm let válečných útrap a strádání zanechalo na všech nějaké fyzické i psychické následky a lidé se tak více vraceli k pobytu v přírodě, dobrému a vydatnému stravování a společenskému vyžití. Nálada ve společnosti byla nadšeně budovatelská.

Nápad na vznik tábora pro choceňské děti přichází od skautů a pana učitele Šimánka. Ten přes určité peripetie při hledání vhodného místa objevuje při toulání Orlickými horami Šajtavu, kde ještě bydlí zbylých pár Němců, čekajících na odsun. S požehnáním úřadů dostává město Choceň souhlas k převzetí místních chalup k vybudování dětské školní ozdravovny. Stovkám brigádníků, rodičů i dětí učaroval tento kousek hor, louky ve svahu lemované stromy, čistý vzduch, klid a pobyt v přírodě. Po odsunu sudetských Němců tedy nezůstává Šajtava dlouho pustá a začíná opět pulzovat životem.

Choceňáci se nadšeně pouští do oprav a rozsáhlých rekonstrukcí několika objektů. Je ustanoven tzv. šajtavský výbor a jeho předseda. Tábory začínají hned fungovat, i děti se podílí na opravách objektů, na sázení stromů atd. Řeší se financování, provoz, stravování. Vše podrobně popisují v digitalizované kronice pánové Pražák, Snětina a Šimánek.

50. a 60. léta představují zlatou éru tábora a velké nadšení zadarmo pracujících brigádníků. V dalších letech uvadá zájem města, i lidé, kteří roky obětovali své víkendy na úkor rodin, již nemají dostatek chutě a energie k další práci. Město prodává chatu sedm a školu a nechává si pouze dva objekty. O pobyty na školách v přírodě je ale stále zájem jak ze stran choceňských škol, tak škol z jiných měst. Devadesátá léta přinášejí především celospolečensky řadu změn, lidé chtějí cestovat do ciziny a zvykají si na určitý komfort a tak přestává být o pobyt na Šajtavě takový zájem a v roce 2007 rada města Chocně rozhoduje o prodeji obou zbylých objektů.

Lidé se střídají, ovšem Šajtava zůstává. Snad každý, kdo zde nějaký čas pobyl, se sem časem rád vrací. Léto je zde překrásné, láká k opalování a sběru borůvek, podzim s jelení říjí a houbami střídají časté deště... Zima zde umí být vydatná a dlouhá, ale jaro s ustupujícím sněhem a probouzející se přírodou opět přináší povznášející náladu. Člověk na horách vnímá přírodu silněji a výrazněji než ve městě. Ať Šajtava i nadále lidem, kteří se sem zatoulají, vyvolá úsměv na tváři a pokoj v duši tak, jak to umí jen ona!

Tuto poválečnou historii podrobně popisuje digitalizovaná podoba kroniky.

Předsedové a správci Šajtavy

Hlavní osobou při plánování brigád a vedení tábora byla funkce předsedy šajtavského výboru. Od roku 1971 dále existuje šajtavský výbor, který se skládá z lidí ochotných jezdit na Šajtavu na brigády, ovšem v jeho čele byl již tzv. správce, který na Šajtavě více méně žil trvale.

Předsedové šajtavského výboru:

• p. Pražák 1946 - 1948 
• p. Snětina 1948 - 1961 
• p. Brzybohatý 1961 - 1971 

Správci Šajtavy:

• p. Havlíček 1971 - 1977 
• p. Patera 1977 - 1978 
• p. Unger 1978 - 1981
• p. Opletal 1981 - 1983
• p. Šimerda 1983 - 1985
• p. Toušek 1985 -1986
• p. Poslušný 1986 - 2007

Vzpomínky šajtavského správce

Jan Havlíček, správcem r. 1971 - 1977

"Na Šajtavu jsem se dostal již jako mladík díky svým rodičům, kteří sem jezdili na brigády při budování tábora pro choceňské školy. V letech 1966-69 jsme si zde i na místě bývalé chalupy č. 5 postavili malý srub. Jezdil jsem sem tedy od dětství a jako dospělý jsem pak byl i u různých brigád a oprav šajtavského tábora, který patřil městu Choceň. V roce 1971 jsem se pak stal jeho správcem.

Byl jsem prvním správcem, který žil na Šajtavě trvale a byl placen jako zaměstnanec. Mzdu mi vyplácela Eektrárna Tušimice, která jezdila na Šajtavu rekreovat své děti a její zaměstnanci se zúčastňovali pravidelně našich brigád a přestavby chaty č. 7. Město Choceň elektrárně pak mzdu správce refundovalo zpět. V mých letech správcování se také vystavěl lyžařský vlek, který zdarma zajistila stření průmyslová škola v Chrudimi, která k nám také jezdila na lyžařské výcviky.

Správcování Šajtavy obnášelo vyjednávat s městem Choceň peníze na různé opravy, které jsem sám vykonával nebo zajišťoval. V té době nebylo vedení města příliš nakloněné financování a provozování Šajtavy, tak jsem na veškeré opravy na obě budovy měl 30 000,- na rok a s tím jsem musel vystačit. Přitom Šajtava byla v té době hojně navštěvovaná a vydělávala.

Na Šajtavu byl v té době zavedený telefon, celkem snadno se dalo dovolat po okrese Rychnov, ale spojení s Chocní, na to se muselo čekat třeba i několik hodin. Stravování školních táborů zajišťovaly kuchařky, které jsem musel vždy na daný termín sehnat. Napsaly si seznam potravin a pro ty jsem jezdil traktorem do Zdobnice do prodejny, kde mi vše ochotně paní Stará objednala a připravila. V zimě jsem jezdil do Zdobnice pásákem, tam jsem měl zaparkované auto, do kterého jsem naložil nákup a ten pak zase přeložil v koších do pásáku a hurá s ním nahoru na Šajtavu. V té době ještě nebyla cesta z Kačerova, jak ji známe dnes. Také děti se nevozily až k chatám nahoru, ale chodily pěšky samy z Čerťáku či Zdobnice.

Povlečení jsem vozil na vyprání do Chocně do sběrny prádla. Nejprve jsem povlíkal všech sto postelí, kterými tábor disponoval, sám nebo s pomocí rodiny. Později si už školy zajistily povlíkání samy, protože to bylo nezvladatelné.

Pracovat jako správce na Šajtavě mělo své výhody i nevýhody. Byl jsem si svým pánem a práce nebyla od do, ale jak jsem si ji naplánoval. Vše se točilo kolem termínů jednotlivých škol v přírodě, které probíhaly především na jaře, na podzim a v zimě lyžařské výcviky. Především zimní období mi ale pozdější roky přišlo dost dlouhé a člověk zde trávil dost času sám. V té době nebyly hory tak turisticky navštěvované. Kdo sem přišel, přišel většinou pěšky. Rád vzpomínám na polesného Lapáčka, který se občas stavil na kus řeči při prohlídce svého revíru a další horaly. V té době bez mobilů a těžké techniky, kterou dnes již disponuje každá menší chata, jsme se museli spolehnout jen na vlastní síly nebo na pomoc nejbližších sousedů v Kunčině vsi. Byla to taková směs romantiky a tvrdé práce. Lidé si na horách většinou rádi pomohli a doufám, že to alespoň částečně platí dodnes."