Příroda

Na dnešním vzhledu Orlických hor má největší podíl třetihorní alpinsko-himalájské vrásnění. Jím byl Český masív rozlámán na kry. Ty se podle zlomů nakláněly a pohybovaly vertikálním směrem. Důkaz o kerné stavbě Orlických hor poskytují četné pohledy na hřeben, který se pozvolna svažuje do Čech, zatímco čelo kry padá prudce do Kladska.

Příroda Orlických hor má dnes jen velmi málo společného s původním stavem. Před příchodem člověka ve zdejších lesích převládal buk s vtroušenou jedlí, smrkem, jeřábem a javorem. Odlesňování začalo těžbou dřeva pro potřebu kutnohorských dolů, místních hamrů a skláren. Dílo zkázy dokonala pastva skotu. Dřevo začalo být vzácné, bylo nutno přikročit k umělé obnově lesa. Vítězil smrk, dávající rovné, rychle narostlé dřevo. Přes obrovské změny, které se vryly do tváře hor, jsou tu ještě místa s málo porušenými ekosystémy. Nejcennější lokalitou je Bukačka - státní přírodní rezervace mezi Šerlichem a Vrchmezím.

V létě i v zimě zde nemůžeme minout známky přítomnosti jelení zvěře. Z větších nápadnějších savců tu žijí ještě zajíci, setkat se můžeme i s divokými prasaty a srnčí zvěří. Dosti hojné jsou lišky. Rozšířenější jsou ptáci. Čáp černý a ledňáček říční. Ve smrkových lesích nad Šajtavou ještě pořád zní skřípavý hlas ořešníka kropenatého. Kromě puštíka tu v noci loví výr velký. Ornitolog se v Orlických horách potěší dalšími a dalšími druhy.

Text o přírodě: Ivan Havlík (kráceno)